Učíme se „ne“! Všechno o kázni dětí, chování dětí a problémech rodičovství

Dieter Wolke PhD Dipl-Psych AFBPsS C.Psychol.

Skutečným cílem výchovy ke kázni a disciplíně není potrestat, ale naučit své dítě sebeovládání. Jak toho co nejlépe dosáhnout? Poradíme vám, jak nastavit správně fungující hranice a proč není plesknutí správnou odpovědí. Disciplína a kázeň dítěte je druhou nejdůležitější věcí, kterou svému dítěti dáváte. Láska je tou první.

Původní význam slova disciplína je učení – nikoli trestání. A cílem tohoto učení je sebeovládání – pomozte svému dítěti , aby poznalo a naučilo se: „Toto je hranice, za kterou nemohu jít, kde musím přestat. A mohu přestat samo.“

4leté nebo 5leté dítě, které zná své hranice, je v bezpečí: ví, že se umí ovládat, a to ho naplňuje pýchou. „Rozmazlené“ dítě nezná hranice dětského chování a disciplíny a bude pravděpodobně zlobit a popichovat v zoufalé snaze, aby někdo řekl: „Ne! A dost!“ Podle Selmy Fraibergové v publikaci Kouzelná léta / The Magic Years má dítě, od něhož není vyžadována kázeň a disciplína, pocit, že ho blízcí lidé nemilují.

Jak můžete jako rodič uplatňovat toto učení na dětské chování a disciplínu dítěte? Tím, že svému dítěti řeknete slovy nebo činy: „Pokaždé, když tohle uděláš, musím tě zastavit – dokud nebudeš schopen/na zastavit se sám/sama.“

Plesknutí není odpověď

Těmi činy nemyslím fyzický trest. To už není přijatelné. A není to zdvořilé. Dítě se málokdy poučí z fyzického potrestání. A pokud si z toho přece jenom něco vezme, tak jedině to, že musí potlačovat své pocity a skrývat svůj hněv. Nejpravděpodobnější výsledek tohoto počínání: dítě bude oplácet a předvádět svůj hněv později.

Žijeme v agresivní společnosti. Pokud své děti naučíme, že agrese a násilí jsou způsobem, jak řešit neshody, pak jako rodiče podporujeme násilí jako způsob života. Chceme to dělat? Kromě toho s fyzickými tresty si můžeme vystačit pouze do té doby, dokud budeme větší a chytřejší než naše dítě.

Nicméně většinu z nás rodiče v dětství pleskli. Proto je pro nás těžké nepoužít trest, když se neovládáme a neumíme si poradit s chováním dítěte. Toto je jeden z vážných problémů rodičovství. Moje matka nás švihala tenkým proutkem z křoví. Museli jsme si ho vybrat. Kdykoli se mi to přihodilo, po celou dobu jsme obě plakaly. Bylo to pro nás obě velké trauma. Přísahala jsem, že svým dětem tohle nikdy dělat nebudu. Když však hodně zlobily, měla jsem velkou chuť použít násilí.

Pokud však v těchto situacích reagujeme přehnaně, jsme pro naše děti příkladem, jak se neumět ovládat přesně v té chvíli, kdy chceme, aby se ovládaly. Máme tohle v úmyslu? Můj 5letý vnuk nedávno řekl své matce (mé rozčilené dceři): „Mami, bude lepší, když si o tom promluvíme, až se uklidníš.“

Proto když se dítě přestane ovládat a potřebuje usměrnit, je zásadní, aby rodič zůstal v klidu a ovládal se. A také je třeba si pamatovat, že cílem je učení, nikoli trest.

Jak nastavit hranice krok za krokem

Pro rodiče je těžké vypořádat se s disciplínou. Je to však jeden z problémů rodičovství, jimž musí rodiče čelit. Pro rodiče, kteří pracují mimo domov, je těžké nastavit hranice, když jsou celý den pryč. Mnoho rodičů doma má pocit, že by měli „používat svá slova“ místo nastavování a dodržování pevných hranic. Možná také touží vyhnout se konfrontaci, která s vymezením hranic přichází. Disciplína je obtížná zejména ve chvíli, kdy jsou rodiče ve stresu. Když máte pocit, že se přestáváte ovládat, začínáte si uvědomovat hněv, který cítíte vůči svému dítěti, a to je děsivé. Jak můžete usměrňovat, když čelíte takovým obtížným úkolům a výzvám? Tady jsou některé zásady.

Pomáhá dopředu rozhodnout, o čem lze vyjednávat, a o čem nikoli. Například o bezpečnosti se nevyjednává. Jakmile o tomto rozhodnete, je snadné stanovit jasná pravidla a důsledky a jednat rozhodně a konzistentně. Pokud dojde na věci, o nichž lze vyjednávat, schovejte si disciplínu na důležité věci. V důsledku neustálého přívalu „ne“ se budou všechna tato slova jevit jako nedůležitá. Je mnohem víc vzrušující sledovat, jak se maminka rozčiluje, a nést následky. Buďte klidní, ale neústupní. Bude-li to možné, buďte konzistentní. V opačném případě neomílejte pořád to stejné dokola. Pokud se dítě přestane ovládat a potřebuje usměrnit, přerušte tento stav tím, že si vezmete oddechový čas, budete ho držet nebo ho oddělíte. Jakmile přerušíte amokový stav, rychle si sedněte a přitáhněte si dítě zase blíž. Vysvětlete mu, proč jste to udělali. Opakujte mu větu „dokud se nebudeš ovládat“. Nabídněte mu řešení, jak toho dosáhnout. Haim Ginott doporučoval způsob, jak se vypořádat s problémy rodičovství, totiž že rodič by měl dítěti předat určitou odpovědnost do 4 let jeho věku: „Pokaždé se rozčílím, když to uděláš. Nechci se s tebou rozčilovat. Máš nějaké nápady, jak ti mohu pomoci v tom, abys to neudělal/a, předtím než k tomu dojde?“ Bude-li mít dítě nějaký návrh, určitě ho vyzkoušejte – a pochvalte ho, pokud bude fungovat. Pomůže to podívat se na příčinu chování dítěte, pokud se opakuje. Zeptejte se sami sebe: „Co mé dítě říká?“ V některých případech je chování normální. Například lhaní a braní věcí je u 4 až 5letých dětí typické. Lhaní odráží touhu naplnit zbožné přání, které lži představují. Sebrání věci je součástí přání dítěte být „jako“ osoba, které věc sebralo. To však neznamená, že byste dítě neměli usměrňovat, protože byste měli. Pochopením skrytých cílů dítěte však můžete nalézt rovnováhu, kterou potřebujete, abyste nereagovali neadekvátně. A pokud dítěti vysvětlíte jeho chování, může to být mnohem chytřejší než jakákoli jiná forma usměrňování: „Vím, že chceš, aby to byla pravda, a já si také přeji, aby to tak bylo. Ty i já to však víme lépe.“ Když to přejde, snažte se negativa vyvážit skutečnými pozitivy: „To je fajn, že už je to pryč, teď už zase můžeme být spolu. Nelíbí se mi, když se na tebe zlobím.“ Hlavně mějte na paměti, že vaše činy slouží vašemu dítěti jako příklad toho, jak se může samo ovládat. Je to obrovská odpovědnost.