Jak vaše miminko komunikuje

Annette Karmiloff-Smith PhD, FBA, FMedSci, MAE

Než začne miminko mluvit, používá ke komunikaci zvuky a gesta. Přečtěte si, proč je tato časná komunikace, ať už jde o úsměv, pláč, kopání nožičkama, nebo mávání ručičkama, důležitá, a jak ji rozvíjet.

Úvod

Není nic důležitějšího než emoční vazby, které si miminko postupně s rodiči buduje. Jsou významným prvkem rodičovství. Toto citové pouto je důležité i pro rodiče. Vždyť co zahřeje více u srdce než první úsměv miminka, jeho první zabroukání, první „pa pa“ nebo jeho první zvuky připomínající lidskou řeč!

V tomto článku se nejprve zamyslíme nad počáteční formou komunikace, jako je pláč, úsměv a zamračení, poté nad důležitou rolí, jakou spontánní gesta hrají v rozvoji komunikace, a nakonec prozkoumáme, jaké výhody a nevýhody má, když přejdeme od spontánních gest k určité formě znakování.

Kdy začíná dialog? Kdy se emoční vazby vytvářejí?

Dříve se uvádělo, že dialog začíná asi ve věku 18–24 měsíců, až když dítě začne tvořit krátké větičky. Dnes však víme, že vzájemný dialog začíná daleko dříve. Počátky dialogu jsou patrné dokonce již v posledních třech měsících v matčině bříšku. Když si matka povšimne pohybů děťátka, často si se svým bříškem povídá. Plod zaslechne její hlas, přestane na chvilku kopat a pak zase začne, na což matka reaguje tak, že znovu začne mluvit. Takové mini-dialogy se často odehrávají, když matka odpočívá a více si uvědomuje pohyby svého nenarozeného miminka. V momentě, kdy se dítě narodí, rodiče s novorozenětem okamžitě zahájí dialog. Nemohou si prostě pomoci. Povídají si s miminkem, jako by všemu rozumělo: „Dobré ráno, maličké, jak se dnes máme?“ říkají zpěvným hlasem, aby upoutali pozornost miminka. Brzy začne dítě reagovat kopáním. Téměř bezděčně se pak rodič krátce odmlčí a čeká na odezvu miminka, které se po svém účastní této počáteční konverzace, ještě před osvojením lingvistických schopností.

Pláč jako forma komunikace

Než začnou miminka mluvit, sdělují samozřejmě své potřeby a pocity nejrůznějšími způsoby. Považuje se pláč za prostředek komunikace? Vždyť miminka pláčou, aby dala najevo, že mají hlad, něco je bolí, chtějí přebalit, nebo prostě potřebují společnost. Důležitou součástí rodičovství je porozumět pláči dítěte. Zajímavé je, jak se během prvních měsíců života stává pláč miminka stále rozmanitější. Podle toho, jak miminko pláče, poznají maminky, co pláčem sděluje. Nezapomínejme, že komunikace s miminkem je obousměrná, takže čím častěji maminka náležitě reaguje na určitý pláč miminka, tím více upevňuje jeho konkrétní význam. Tím se vytváří citové pouto, které je důležitým aspektem rodičovství. Později však ve věku batolete vyjadřují děti negativní pocity nejen pláčem, ale také tlučením do stolu nebo dupáním po podlaze. Zda jsou pláč a další projevy hněvu „prostředkem komunikace“, zůstává předmětem diskuse.

Úsměvy a mračení jako formy komunikace

Prostřednictvím úsměvu a mračení rovněž dítě ovlivňuje komunikační chování svých rodičů. První „úsměvy“ miminka jsou vlastně jen nevědomé grimasy. Rodiče však reagují s takovým nadšením na to, co považují za úsměv, že si miminko povšimne této reakce a usoudí, že je tu něco, co budí pozitivní odezvu okolí a pokusí se „úsměv“ zopakovat. Tak vzniká příjemná interakce. Navíc podle některých zdrojů si miminka nacvičují tyto výrazy tváře ve spánku. Pozorovali jste někdy své spící dítě, jak se usmívá a mračí se zavřenýma očima?

Průběh počáteční komunikace s miminkem

Kromě prvotního pláče a náznaků úsměvu a zamračení odpovídá miminko na mluvení rodičů pohyby nožičkama. Asi od 3 měsíců začne vyplazovat jazýček a prskat a také brouká. Většina dětí vysloví první rozpoznatelná slova až v 10–13 měsících. Nemyslete si však, že by do té doby jazyk zanedbávaly. Podle výzkumu si ho uvědomují dlouho před tím, než vyprodukují první zvuky. Při narození dokážou rozlišit mateřský jazyk (slyšely ho v lůně matky) od jiných jazyků, umí rozlišit zvuky, které slyšely, jako /pa/ a /ba/ a již v 8 měsících věku se snaží rozlišovat v proudu řeči jednotlivá slova. I když se od samého začátku snaží „zpracovat“ jazyk, kterým se na ně mluví, vytváření vlastních zvuků a slov jim trvá mnohem déle. Žvatlat začínají děti kolem 5.–6. měsíce, když si nacvičují různé zvuky. Přesto však trvá další 3 až 4 měsíce, než většina dětí vysloví něco, co se podobá rozpoznatelnému slovu.

Proč to trvá tak dlouho? Jedním z důvodů je obtížnost rozvoje artikulačních schopností tak, aby dítě dokázalo nastavit ústa a vydávat zvuky tvořící slova. Hrubé motorické schopnosti se u miminka rozvíjejí rychleji než jemné motorické schopnosti potřebné pro pohyb úst. Než se artikulační aparát dítěte nastaví tak, aby mohlo vyslovovat podle svého jazykového prostředí třeba češtinu, angličtinu, francouzštinu nebo japonštinu, trvá to mnoho měsíců. Svaly artikulačního ústrojí jsou tvárné a postupně se utvářejí podle jazyka, kterým se na dítě mluví a který se snaží reprodukovat. Žvatlání tedy hraje rozhodující roli při utváření artikulačního ústrojí. Miminko však účinně komunikuje mnohem dříve, než vysloví první kouzelná slůvka. Do té doby hrají nejdůležitější úlohu gesta.

Význam posunků v komunikaci

Kromě mluveného projevu používáme přirozeně i gesta. Sledujte pár přátel, jak si povídají, a všimněte si, jak při řeči pohybují rukama. Dříve byla živá gestikulace spojována hlavně s projevem Italů, ale podrobné studie ukázaly, že například i „rezervovaní“ Britové používají během rozhovoru spoustu posunků. Zkusili jste někdy během řeči vůbec negestikulovat? Zjistíte, že to váš projev omezuje, protože gesta jako taková jsou přirozenou součástí mluveného projevu. Stejně jako se gestikulace používá, když spolu hovoří dospělí, je součástí komunikace i mezi rodičem a dítětem.

Jaké jsou první posunky dítěte?

Posunky bývají převážně ikonické, tj. podobají se sdělovanému významu. Chcete-li například napodobit slovo „jíst“, nejspíš zvednete prsty k ústům a rty naznačíte jedení, zatímco vyslovené slovo „jíst“ tuto činnost ničím nepřipomíná. Jiné posunky jsou konvenčnější, například mávání rukou na pozdrav. Podle McArthurova seznamu komunikativního rozvoje, používaného psychology ve 39 zemích, je zaznamenáno následujících 12 posunků jako nejběžnějších spontánních gest u nemluvňat v raném stadiu vývoje, zpravidla ke konci prvního roku života:

1. Napřahuje celou paži, aby rodiči ukázalo, co drží v ručičce. Znamená to: „Koukni, co mám.“

2. Ukazuje (ukazováčkem a nataženou paží) na nějaký zajímavý předmět nebo situaci. Znamená to: „Podívej se se mnou na tuhle zajímavou věc.“

3. Napřahuje se a dává rodiči předmět, který drží. Znamená to: „Vezmi si to.“

4. Mává na rozloučenou, když někdo odchází. Znamená to: „Na shledanou.“

5. Natahuje ručky do výšky. Znamená to: „Zvedni mě.“

6. Kroutí hlavičkou. Znamená to: „Ne.“

7. Přikyvuje hlavičkou. Znamená to: „Ano.“

8. Gestikuluje tak, že si dává prstíky na zavřená ústa. Znamená to: „Mazlit se.“

9. Dožaduje se něčeho natahováním paže a otevíráním a zavíráním ruky. Znamená to: „Já to chci.“ nebo „Otevři to.“

10. Posílá pusinky na dálku. Znamená to: „Mám tě rád/a.“

11. Olizuje si rtíky a dělá „ňam, ňam“. Znamená to: „To je dobré.“

12. Krčí ramena anebo obrací ruce s nataženými prsty. Znamená to: „Už není.“ Nebo „Kam se to podělo?“

Většina dětí tyto posunky dělá ke konci prvního nebo v první polovině druhého roku. Mnohá tato gesta si osvojí na základě přirozených posunků, které dělají při řeči rodiče. Mají-li však být považována za součást dětského znakového systému, musí být spontánní, a nikoli napodobením toho, co právě udělal rodič. Takže například pokud uděláte pa pa a pak pobídnete dítě, aby udělalo totéž, nejde o znakování. Za plnohodnotné je toto gesto považováno v případě, že je dítě udělá samovolně, když někdo odchází z místnosti, aniž by k němu bylo vybídnuto.

Ukazování jako jedno z nejdůležitějších gest rané komunikace

Ve výše uvedeném seznamu jsme zmínili běžnou tendenci dětí ukazovat pomocí natažené paže a ukazováčku. Ukazování je kupodivu výhradně lidským výdobytkem. Šimpanzi, naši nejbližší vývojoví příbuzní, ani neukazují, ani nepoužívají úchop dvěma prsty (držení malého předmětu ukazováčkem a palcem). Šimpanzi při nejlepším uchopí malý předmět mezi palec a celou ruku. Nikdo je však nikdy neviděl ukazovat. U lidských nemluvňat je však ukazování rozšířené. Ukazovat začíná dítě ve věku kolem 9 měsíců, když zvládá úchop palcem a ukazováčkem. Před 9. měsícem děti většinou napřahují paži s pěstičkou ve snaze dostat to, co chtějí. Psychologové tomu říkají „instrumentální ukazování“. Když však při ukazování použijí i ukazováček, může to také znamenat: „Hele, támhle se něco zajímavého děje, o co se s tebou chci podělit.“ Říkáme tomu „deklarativní ukazování“, které se objevuje koncem prvního roku. Je to skutečný mezník. Ukazovací gesta bude dítě spíše opakovat, pokud na ně bude rodič reagovat se zájmem.

Znaková řeč pro batolata

Je možné využít přirozeného sklonu nemluvněte k posunkům na podporu komunikace mezi rodičem a miminkem? Přesně tuto otázku si položili někteří dětští psychologové. Zajímalo je, zda by bylo možné učit děti používat ruce k manuální komunikaci během období, kdy jejich ústa zatím nedokážou vydávat řečové zvuky. Jinými slovy, chtěli zjistit, jestli by se dala využít manuální zručnost dítěte, která, jak známo, předchází řečovým schopnostem. Výsledkem byla „znaková řeč pro batolata“, zdokonalení gestikulace jako komunikace mezi nemluvnětem a rodiči.

Co je znaková řeč pro batolata?

Především je důležité mít na paměti, že znaková řeč pro batolata není jazykem, ale používáním symbolů namísto mluveného jazyka. Znakovou řeč pro batolata tvoří řada vymyšlených manuálních posunků, které jsou ikonické, tzn. jsou velmi podobné předmětu nebo situaci, k nimž se vztahují. Konkrétním příkladem je dětský znak pro „hladový“ vytvořený olíznutím rtů jazykem a třením bříška pravou rukou nahoru a dolů, „ospalý“ se dělá zavřením očí ukazováčky. Některé dětské znaky jsou vypůjčeny ze skutečné znakové řeči, zvláště v případě ikonických znaků. Avšak na rozdíl od znakové řeči pro neslyšící, která rychle váže velké množství znaků za sebou, aby vznikly úplné věty jako v mluvené řeči, znaková řeč pro batolata nemá žádnou běžnou gramatickou bohatost a skládá se z jednoduchého užití jednotlivých slov nebo větiček o maximálně 2–3 slovech, například „já spinkat“.

Čím znaková řeč pro batolata není

Znaková řeč pro batolata není jazyk. Zásadně se liší od znakové řeči pro neslyšící, což je ucelený jazyk s bohatou slovní zásobou a složitou gramatikou. Cokoli dokážete říci mluveným jazykem, lze touto řečí vyjádřit, a to dokonce i velmi abstraktní nebo hypotetické myšlenky. Její součástí jsou pohyby rukou, výrazy obličeje a pohyby těla, s tím, že zásadní roli hraje tvar a pozice rukou v prostoru. Člověk může pomocí znaků dokonce „šeptat“ tak, že rukama pohybuje v malém prostoru v klíně, čímž zmenší běžný prostor pro vytváření znaků (hemisférický prostor před tělem gestikulujícího). Znakový jazyk pro neslyšící má gramatiku odpovídající určitému jazyku (například češtině). Každý ze znakových jazyků (český, anglický, francouzský) má svoji vlastní slovní zásobu a gramatiku. Znaková řeč pro batolata se tedy liší od znakového jazyka, který používají neslyšící.

Jak se používá kojenecká znaková řeč?

Je třeba zdůraznit, že nemluvňata mohou zvládnout slova a znaky pouze tehdy, jsou-li zapojeny patřičné kognitivní schopnosti, jako je např. sdílená pozornost. Jinými slovy, dítě musí být schopné udržovat oční kontakt s rodičem, sledovat na jaký předmět se rodič dívá, jaký předmět je pojmenováván nebo předváděn znakem a pak si uvědomit, že slovo/dětský znak, který rodič používá, se musí vztahovat k tomu předmětu nebo události. Takové schopnosti se rozvíjejí pomalu během prvního roku života. Malé děti je samozřejmě možné naučit přímo napodobovat zvuky nebo dětské znaky, ale pokud je nepoužívají symbolicky, jsou to jen motorické vzorce a mají málo co společného s významem.

I když lze se znakováním začít již kolem 6–7 měsíců, zkušenosti ukazují, že je nejúspěšnější, pokud se začne používat zhruba v 11 měsících, kdy dítě již produkuje celou řadu zvuků a zjevně upozorňuje ostatní na věci kolem sebe. Znaková řeč pro batolata se vždy používá zároveň s mluveným jazykem: Maminka například řekne: „Jsi ospalý?“ a současně udělá znak pro „ospalý“. V každém případě by rodiče měli používat slova a dětské znaky současně. Tyto komunikační symboly nemají sloužit jako náhražka mluveného jazyka.

Znaková řeč pro batolata je považována za „zdokonalenou gestikulaci“. Jinými slovy znaková řeč pro batolata je postavena na přirozeně se vyskytující, byť omezenější, tendenci používat gesta symbolicky. Rodiče přirozeně používají velké množství posunků, když mluví na svá děťátka, například gesta pro „pa pa“, „pusinka“, „objetí“, „už není“ a podobně. Znaková řeč pro batolata prostě využívá tuto přirozenou tendenci.

Podporuje znaková řeč pro batolata jazykový rozvoj?

Podle některých dětských psychologů nemluvňata, jejichž rodiče používají znakovou řeč pro batolata, produkují své první posunkové znaky až o tři měsíce dříve než první slova. Nicméně podrobné studie dostupné literatury odhalily, že na základě řádné analýzy byla první slova ve znakové řeči batolat a první slova v mluvené řeči vytvořena v přibližně stejné době. To je logické, vezmeme-li v úvahu, že musí být splněny určité kognitivní předpoklady jak pro znakovou řeč batolat, tak pro mluvení.

Naučí se všechny děti znakovou řeč pro batolata stejně? Studie znakové řeči pro batolata ukázaly, že existují obrovské individuální rozdíly v tom, jestli nemluvně používá znakovou řeč, nebo ne. Při použití prvních 5 až 15 posunkových symbolů se ukázalo, že některé děti mluví dříve a neprojevují přílišný zájem o posunkové znaky, některé děti hojně používají mluvenou řeč i znakovou řeč pro batolata současně a některé jsou pomalé v obou případech. Téměř u všech dětí, které se setkávají s obojím, nastává období, kdy používají současně znakování i mluvenou řeč. Děti často používají znaky pro některé věci a slova pro jiné. Ve slově „květina“ se těžko vyslovuje „kv“ na začátku slova, takže děti, které se naučily znakovou řeč pro batolata, raději použijí znak pro květinu (jednoduché gesto přivonění k ruce), než by vyslovovaly složité slovo. V jiných případech zase dávají přednost mluveným slovům. Studie také prokázaly, že používání znakování se rychle vytrácí mezi 19.–26. měsícem a potom u většiny dětí zcela vymizí.

Může být znakování škodlivé?

Podle jednoznačného vědeckého závěru znaková řeč batolat sice nijak zvlášť neurychlí osvojení jazyka, ale také v žádném případě mluvené řeči nebrání. Většina matek se však se svými dětmi velmi dobře dorozumí i bez znakování, rychle se naučí rozeznávat, co znamená dětský pláč, a rodič i dítě si obvykle dobře dorozumí i v prvních měsících přes bariéru chybějící mluvené řeči. Pokud se však rodiče rozhodnou znakování používat, měli by cvičit znaky a dobře se je naučit, než je předvedou dětem, aby se při používání staly přirozeným doplňkem mluvy. Kromě toho je důležité, aby matky i otcové mluvili a vzájemně působili na miminko přirozeně a „nevyučovali“ ho.

Konečně znaková řeč batolat se může hodit, jestliže se v rodině vyskytují poruchy řeči nebo opožděnost v mluvení, zvláště u chlapců. Zajímavé je, že formy posunkového jazyka, jako např. Makaton, se používají po desetiletí u dětí s poruchami učení, takže v tomto ohledu není znakování žádnou novou metodou. Nové je pouze její rozšíření na děti vyvíjející se normálním způsobem, které netrpí žádnou poruchou.

Podporuje použití znakové řeči pro batolata sociální interakci?

V literatuře se objevují tvrzení, že použití znakové řeči batolat podporuje vzájemné sociální působení mezi dítětem a rodičem, ale tato tvrzení lze obtížně hodnotit kvůli nedostatku řádných kontrolních skupin a dostatečně velkých vzorků. Kdyby bylo pravdou, že používání znaků zlepšuje sociální působení, a děti jsou tudíž méně frustrované, pak by muselo platit, že hluché děti hluchých rodičů, používajících znakovou řeč, by byly méně frustrované než slyšící děti a nemusely by procházet tím, čím procházejí ony. Na podporu této koncepce však neexistují žádné údaje. I když někteří rodiče rádi používají znakovou řeč nemluvňat, jiní tvrdí, že jim připadá příliš umělá a brzy to vzdají. Je tudíž moudré používat znakovou řeč batolat pouze tehdy, pokud vám jako rodičům připadá přirozená. Kdykoliv rodič aktivně přemýšlí o tom, co se snaží dítěti sdělit, je to vlastně nepřirozené. Ještě důležitější je, že znaková řeč pro batolata by nikdy neměla být považována například za prostředek ke zvyšování IQ, protože pak rodič sklouzne do režimu výuky a znakovou řeč nebude používat jako přirozený posunkový prostředek, určený k zábavnější komunikaci.

Závěr

Pokud je znaková řeč pro batolata používána přirozeně, je zábavným posunkovým doplňkem mluveného jazyka. V žádném případě by však neměla nahrazovat mluvení, knihy nebo hry. I když neexistuje žádný průzkum v oblasti gestikulování ve spánku, je velice pravděpodobné, že během spánku pracuje mozek na osvojování posunků a že nemluvňata si procvičují některé komunikační znaky. S veselou historkou přišla jedna americká maminka, jejíž batole dělalo hodně posunků:

„‚Znak‘ pro ‚signalizační světlo‘ si synek vymyslel sám. Pravou ručku drží přibližně 15 cm od obličeje, dlaní proti sobě s roztaženými prstíky a mává s ní dozadu a dopředu mezi uchem a ústy. Je to výrazný znak a jako jediný ho používá pro signalizační světlo (několik jeho znaků má vícero významů – jeden používá zároveň pro ‚oheň‘, ‚džus‘ i ‚motýla‘, což někdy trochu mate!). Znak používá důsledně, kdykoliv vidí signalizační světlo, ať už je to v životě, nebo v knihách. Nikdy jsem ho předtím ve spánku nesledovala, takže nevím, jestli to dělal už dříve, ale byla jsem z toho u vytržení. A vzhledem k tomu, že tento znak udělal za minutu dvakrát, nevypadalo to na mimovolné gesto, ale spíše na reakci na něco, co se mu zdálo. Momentálně má ve své slovní zásobě asi 30 znaků – asi se budu muset v noci dívat, o čem se mu ještě zdá!“

Pokud se rodičům podaří zcela přirozeně používat kombinaci znaků a mluveného slova, může znakování obohatit interakci s dítětem a být zábavné. Chceme především, aby naše děti byly veselé a aktivní, aby stále více samostatně komunikovaly a aby se plynule zapojily do rozhovoru s ostatními. Zda k tomu dojde prostřednictvím řeči a přirozených gest, nebo prostřednictvím řeči a znakování, je otázkou osobní volby.