Vazba mezi tatínkem a dítětem

Armin Brott

Během těch prvních opojných dnů po narození mého prvního dítěte jsem se přistihl, že si každou chviličku dcerku prohlížím a rozplývám se nad každou drobností, kterou udělá.

Samozřejmě, že to chvíli trvalo, než udělala něco opravdu obdivuhodného, mně ale připadalo všechno jako malý zázrak, od vůně jejích vlásků přes jemné ručky (zakončené pěkně ostrými nehtíky), až po zavrnění a jemné dýchání, když byla vzhůru, i pohled na naprostý klid, když spala.

Po několika dnech mě ze zasněnosti vytrhla realita: Nestačí se jen dívat na miminko, aby byl z člověka dobrý rodič. Jestliže si s ní chci opravdu vytvořit vztah, o jakém jsem snil, budu muset jít do toho a ušpinit si ruce – metaforicky samozřejmě. Plenek jsem vyměnil už hromadu. Problém byl, že jsem kolem sebe moc miminek neměl a absolutně jsem netušil, co mám dělat. Nerad prosím o pomoc, takže zbyl jen jediný způsob, jak se naučit co bylo třeba. Zavřel jsem tedy oči, nadechl se a skočil.

Během pár minut jsem měl důležité zjevení: Jelikož moje dcera byla stejně bezradná jako já, všechno mi odpouštěla. Během prvních několika týdnů jejího života jsem udělal desítky neškodných chyb, ale také jsem objevil několik jednoduchých způsobů jak s ní zacházet tak, aby se jí to líbilo.

První objev byl, že miluje, když jí chovám. Nejradši měla náruč, ale když mi ruce ztuhly a začala mě bolet záda, byla spokojená i ve vaku na břiše.

Taky milovala, když jsem na ní mluvil. Nejdřív mi to připadalo trochu hloupé, nemohla tušit, co jí říkám, ale můj hlas jí evidentně konejšil. Vyprávěl jsem jí o svém dnu, o tom, co bylo ve zprávách, a o tom, co jsme viděli na procházce.

Někdy, když jsem ztichl na pár vteřin, upírala na mě svoje velké jasné oči a já bych přísahal, že si v duchu říká „No a co bylo dál?“

Jedna důležitá rada: Vzhledem k tomu, že hlavička dítěte je relativně velká (1/4 velikosti celého těla při narození a 1/7 v době dospělosti) a svaly na krku nejsou tak dobře vyvinuté, hlavička je během prvních několika měsíců svěšená, je nutné ji neustále zezadu podpírat, aby nedošlo k prudkým trhavým pohybům.

Dalším objevem bylo, že přebalování je vlastně úžasný způsob, jak navazovat vzájemný vztah. Byla to také příležitost k jemné masáži bříška, lechtání kolínek a líbání drobných prstíků.

Zpočátku jsem jí přebaloval každé dvě až tři hodiny a naučil jsem se to tak zručně, že jsem jí jednou zkusil přebalit poslepu. Nebyl to zrovna nejlepší nápad. Hned na začátku mě pocákala, jak ji ovanul čerstvý vzduch. A pak jsem měl vzít plenku s nižší zátěží (jinými slovy, takovou, která je jen počůraná a ne pokakaná). Naštěstí to nebyla chyba, kterou by nespravila sprcha a pračka.

Jako mnoho nezkušených tatínků jsem o vývoji dítěte moc nevěděl. A upřímně řečeno, byl jsem trochu zklamaný, když jsem zjistil, že to bude ještě dlouho trvat, než si zahraji s dcerou na honěnou.

Docela brzy jsem se naučil, že si s ní mohu hrát i jinak. Četl jsem jí pohádky, dělal kuk, kabonil se na ni, a dokonce jsme se zlehka váleli po zemi. Čím jsem byl aktivnější, ať už slovně, nebo úsměvem a smíchem, tím více se jí to líbilo. Vydržela to pět minut. Pak začala plakat nebo se vztekat nebo se na mě dívala, jako by se k smrti nudila.

Když se na to dívám s několikaletým odstupem, bylo to určitě trochu děsivé a nebylo málo chvil, kdy si člověk říkal „měl jsem“, „neměl jsem“, „mohl jsem“, ale vím, že aktivity, které jsme spolu dělali, když byla dcera miminko, měly na náš vztah obrovský vliv.